XXIX. Ty sladký směve duhorůžných lící,

Ty sladký směve duhorůžných lící,

V němž její duše hrála spanilá,

Kam poděl se tvůj půvab laškující,

Jímž ona vítězství své slavila?

Ó časův změna vděkům nepříznivá,

Ta setřela pel s tváře milostné:

A oko marně slzou je zalívá

V zádumě vzniklou truchložalostné.

Ten zrakův plamen temně svitající

Jak záblesk hvězdy sivých na vlnách,

Je němý význak strasti týrající,

Že duše její v zašlých žije snách.

V mém srdci přece stejným leskem září,

Když pozřím hlouběj v tahy zmilené;

Má paměť celý zpět si obraz čáří,

Jenž kdysi kouzlil srdce vznícené.

Jen okamžik jsem nazřel v ony tahy,

Bych nezapomněl na ně nikdy víc!

Však v ňadrách vyhynul ten pocit blahý,

Jejž srdce čilo, když mně vyšla vstříc.

I mne čas změnil prchajícím spěchem;

Jen duši schránil proti starobě:

Toť kletbou hroznou, že vždy s hlubým vzdechem

Té změny dvojí pláči v chorobě!...