XXIX. Z továrny kráčejí,

Z továrny kráčejí,

jsou pohněvaní,

po třetí už marně prosí

za práci odměnu větší,

aby se najedli

oni i děti.

Marně!

V hněvu spěchají domů.

V čele všech kráčí

mladý, vysoký muž

v haleně modré.

Havraní vlasy

cuchá mu vítr,

hraje si

s červeným šátkem na krku.

Se sklopenou hlavou jde muž,

široký klobouk do čela tlačí;

švarný je,

staví se, volá:

„Zpívejte!

naši píseň,

projev našeho hněvu,

k radosti dělníků,

k postrachu boháčů.

Zpívejte!“

Pozvolna začíná zpěv,

stává se vždy silnějším,

bouří.

Pěstě se zatínají,

hlasy hrozí.

Na pokraji lesa

ukryt, poslouchám.

Podivné zvuky,

hned to šumí,

jako když na jaře

zpěvní se vracejí ptáci

do polí a zahrad,

a zas jako jarní vody

valící se s vrchu

polmi do údolí.

A zas se to valí

jako řeka divá

do moře dále a dále!

Poslouchám,

zdá se mi, že nový

písní ton

do kraje pohání věk,

že zpívá píseň

vzkříšení,

jíž zdroj volnosti

vybavil ze skalnatých břehů,

aby se občerstvil,

odplavil pýchu a lenost,

jež touží přetrhnout hráz,

jíž dělen od brata brat.

Tak dále a dále se valí

dělníků hněvivý zpěv.

Nad lidí hlavou

rozpiatou perutí

slunečný vznáší se čas.