XXIX Zvuk Tvého hlasu slyším stále,

Zvuk Tvého hlasu slyším stále,

je zvonivý a zvučný tak,

pln vroucnosti tak neskonalé,

jak hudba jásá do oblak.

Jak bouře hřmí a v břitké škále

se žene s vichrem jako mrak,

jak echo duní v strmé skále,

stesk v duši svívá, slzy v zrak.

A jak by matka něžně zas

tu laskala své šťastné děcko,

svým kouzlem podmaňuje všecko.

Jak hoboj zní a flétny hlas,

a v roztoužení něhyplný,

jak vánek šeptá, ševel vlny.