XXlll. Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo

Rozžhnout světlo, aby v stanech plálo

v mučedníka svátek, věnčit kámen –

ne, to málo, to je bědně málo,

plát nám v srdcích musí jeho plamen.

Plamen velký, který všecko ztráví,

co je malé, nízké v nás a podlé,

vypálí tam plevel hluché trávy,

zášť i závist, lásku k vlastní modle.

Plamen žhavý, jenž nás bude pálit

jako věčně otevřená rána,

za ty křivdy, jež se snesly na lid,

mučitele volat na soud Pána.

Plamen svatý, jenž jak lsraele

pouští vedl ohnivý sloup Boha,

do noci nám bude zářit stmělé,

by šla pevně, jistě naše noha!

Teprv až to v jeden plápol šlehne

k nebi vzhůru ze všech srdcí nitra,

naše nebe, zkad se chmura nehne,

ohnivou se zardí září jitra.