XXV A slunce ztratilo žáry své.

A slunce ztratilo žáry své.

Bělavé bylo a bezmocné.

Komické, perversní slunce!

S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)

v listí už dávno hnijícím

hledal jsem ztracené stopy.

Nevanul vítr, nekvílel les,

nezněly rány, nezavyl pes,

jen šustot zněl mi listí.

S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)

říkal jsem stromům hnijícím:

„Intacta, intacta, virgo!“

Stromy se plížily do dálky

kázati výhodné morálky.

Byl to tak počestný pathos!

A byl jsem hořký, mstivý, zlý.

Světy, jež před věky zapadly,

chtěly zas pojednou vstáti,

a slyšel jsem tiché, neživé,

zalekané a tesklivé

známé a důvěrné kroky...