XXV. Bloudila v hájů sklepení,

Bloudila v hájů sklepení,

zahrabat dítě v lupení –

před časem květ byl utrhlý,

za to ji lidé vyvrhli.

Příroda – také matička –

tonula v slasti celička,

blažena prostřed rozenců

tvořila květy z pupenců.

„Ustaň a nelam poupě to,

mám pro ně v život zaseto:

viz, jak mu volám ze hrobu

jaro i všecku ozdobu.

Vyvádím jemu k obsluze

ptactvo i stromů haluze,

matka jsem všeho odvěká –

stvořím-li, blažím člověka.

A kdo se na něm prohřeší,

nechť ho nic v světě netěší,

jaro mu vadni v starobě –

zvrh’ť se mi v lidské podobě.“