XXV. By kvítka uměla mluvit,

By kvítka uměla mluvit,

což byl by hovorný svět!

A kvítka mluví tak ráda,

jen třeba též porozumět.

Ba kvítka jediný hovor:

jen kývne zelená snět,

tu hned i ptáčkové počnou,

pak v hovoru celičký svět.

Toť hovor líbezně sladký,

k nim tíhne duše mé klid:

to v kvítka se rozdrobí nebe

a jde si k nám pohovořit.