XXV. Ó doby té, když v plameni

Ó doby té, když v plameni

K sobě jsme byli snoubeni,

Tak jednoho jen smýšlení,

Jak dvou to zvukův souznění!

Má milá – hvězda spanilá;

K ní touha moje plavila;

V ni duše má se ronila

Tou láskou žhoucí unylá.

Však všecko, co je snoubeno,

Musí býť opět loučeno;

A mé srdce raněno

Ach! tebou, časův proměno!