XXV. Hospodin opověděl Mojžíšovi smrt.

Jako starý strom byl zástup Židů,

jako strom, jejž hubí žravý červ;

snadno zírat lékařovu vidu

jistou smrt, kde zničen hlavní nerv.

Ode dávna rostl v půdě špatné

Israelský národ ubohý;

nezdařilo v něm se jádro statné,

zárod velkolepé úlohy.

V duchu množila se zlá jen šťáva,

z té se rodil nízké tužeb mech;

vzácnou vědu vyšších snah a práva

nemoh’ vštípit jim ni božský dech.

Ovaž uschlý strom i čerstvým listím,

zdoba ta jen z venku chvilková;

tak i zvadlý rod, to právem jistím,

sotva už kdo v nitru překová.

Mojžíš po čtyřicet roků bušil

rozumu a slova kladivem,

zastaralý rez by v lidu zrušil;

nezmoh’ to ni divů palivem.

Jako kovářovi se mu děje,

kterýž ková stará železa;

hledě rodákům svým v obličeje,

ze starých už málo nalézá.

Avšak, jakož pod kladiva ranou

částečky jen vetché přijdou v zmar,

jadrná pak zrna v sebe splanou,

ti jsou jistě na výborný zdar:

Tak i Mojžíš shledal dlouhým časem,

plémě staré že mu mizelo,

a že moudrým ruky Boží třasem

množství bujaré se zastkvělo.

Árona již, Marie též milé

jako mnohých jiných nebylo;

jemu ubývalo síly čilé –

loučení se kvapem blížilo.

Do otčiny vzácné nedal vjíti

nedůvěry v Boha nedal trest;

smutek arciť v útrobách svých cítí,

avšak celkem uspokojen jest.

V hrudi zbožné životní své snahy

na blaho jen lidu pořádal;

vůdčí už, že národ bude blahý,

větších slastí sobě nežádal.

Všechnu sílu, všechny svoje vlohy

věnoval jen svému národu,

pohanské by nechal mrtvé bohy,

a vzal svatou, blahou svobodu.

Krušná byla ovšem jeho práce,

vždyť se tupý protivil mu lid;

mnohdykrát už byl by zoufal v krátce,

tratě slabo naděje své nit.

Jenom věrou ve všemocnost Pána,

jenom zralou láskou k rodům svým,

nová zmužilost mu s hůry dána,

aby zdolal slepcům blouznivým.

A už chápal, nade tmou že světlo,

nad lží pravda že má převahu;

nové plémě nadějně již kvetlo,

skutkem jevíc pro vlast odvahu.

Símě pravdy, práva, lásky, ctnosti,

které jím byl v národ kladl Bůh,

tak se vzmohlo, že je nevyhostí

z duší mladých ani ďáblův pluh.

Tudíž klidným uchem vyslech’ krotce

Hospodinem jemu danou věst:

„l ty, umřeš ještě v tomto roce,

a dáš Josuovi žezlo v pěst!“

Poslední své na tom světě chvíle

Mojžíš ještě rodu věnoval;

krásná byla velká jeho píle,

svatý Zákon věrně spisoval.

Z práce té se nikdy neoddálil,

leč když jazyk méně ohebný,

by se modlil, učil, káral, chválil,

drahému byl lidu potřebný.

Uspořádal všechno svědomitě,

poslem národ ze všech stanu zval,

by se kde kdo zítra na úsvitě

u svatyně vynajíti dal.