XXV. ILJA VOLŽANÍN.

Po zemi mraky rozprostřely se,

Na nebi hvězdy pojevily se –

A všecky děti, všickni odrostkové

Domů k matičkám navrátili se;

Jediné dítě, mladý Iljuška,

Syn bohaté vdovy, mnohorozumné,

Ke své matičce nevracoval se.

Zajala tesknost matčino srdce

A zlé tušení do mysli padlo,

Marfa Andrejevna, bohatá vdova

V tesknosti takové a ve žalosti

Takto ke sluhám slovo mluvila:

Ach, vy sluhové, vy moji věrní,

Vy sejděte se do jediného,

Rozsvěťte pochodně vosku jarého,

A vy po okolí rozejděte se,

Synáčka milého hledejte – ptejte;

Jej kdo nalezne, přivede k matce,

Bude za odměnu sto rublů jemu,

Bude za náhradu kožich sobolový. –

Všickni sluhové, čeledinstvo věrné

Po městě na ta slova rozběhnuli se,

Po šírých polích rozskákali se,

A po hustých lesích rozvolali se,

Mladého Iljušky nedovolali se.

A ona sama bohatá vdova,

Marfa Andrejevna mnohorozumná

S dvěma sluhama město přechází,

Po městě vzdychá po slavičímu;

Ze brány vyjdouc pole prochází,

Po poli touží po žežhulčímu; –

A pole projdouc k řece dochází,

Na kolmé břehy bystré-to Volhy,

Na břehu pláče po mateřskému.

Ne v bílém květu stojí trnina,

A oděvem se bělí křovina,

Ach, mladého-to oděv Iljušky! –

„Ty synu milý, ty dítě moje!

Zdali já tobě neříkávala,

Tebe synáčka neostříhala:

Ty nechoď, dítě, na Volhu řeku,

Ty do jejích se nepouštěj proudů,

Bude tobě zahubiť bujnou hlavičku;

Závistivá-tě matička Volha,

Neporodivši žádného syna,

A zrodivši ona přemnohé dcery,

Přemnohé dcery – bystré vlny,

Lidské syny k ním vábí, přitahuje,

A s dcerami svými je zasnubuje,

Dobrým matičkám zámutek způsobuje.“

Neslyší více mladý Iljuška

Kvílení, pláče drahé matičky,

Marfy Andrejevny, nešťastné vdovy,

A on Iljuška pode řeky proudem

V krásných palácích skáče, pobíhá,

V zámku-to světlém matičky Volhy.

On divu nemůže nadiviti se,

On lesku nemůže nasytiti se,

Jakto stropy, stěny kristalové,

A drahým jachontem*) vykládané;

Jakto podlahy z ryzího zlata,

A zlato stříbrem prokvětované,

To prokvětované, to kostkované.

A vyjde-li on mladý Iljuška

Do sadů utěšných Volhy matičky,

Ne veská jabloň, ne plané hrušky

Ve sadu tom kvetou, ovoce nesou,

A podivné stromy kvetou, ve plody zrají,

Podivnější kvítí kolem vyrostá. –

Kdo sám neviděl, těžko pomysliti,

A kdo pomyslí, tíže uvěřiti:

Na stromech kvetou drahé-to perly,

Na křovinách ve plody zrají korály,

Dokola kvítí – jakby do lístků

Se rozsypala duha nebeská.

A lehne-li on, mladý Iljuška,

Večer na lůžko, postel praporovou,

Ne húsli hrají, ani hudočky,*)

A zvuky divnější, lahodnější

Po palácích se kolem roznášejí,

Jakby stěny a stropy strunami hrály. –

Kdo sám neslyšel, těžko pomysliti,

A kdo pomyslí, tíže uvěřiti:

Dcerušky-to matičky Volhy – bystré vlny

Okolo jejích paláců se honíce

Šaty svými na stěny udeřují,

Líbezné zvuky ze stěn vyluzují,

V těle celém život se rozslazuje,

A ve životu duše rozplývá.

Mladému-li se zachce Iljuškovi

Jísti, píti, zábavu míti,

Jídla na stolech nejdražší ryby,

Jakých v monastýru ani nebývá;

Pití na stolech z medu sladkého,

Jaké Car ani sám-to nemívá;

A na zábavu všecky divy své,

Umělou svou práci tisíciletou,

Matička Volha sbírá, shledává,

A co sama nemá, to se vydlužuje,

Z moří se vypůjčuje, jemu předkládá.

I byl on mládec – po rodu Ilja

A nazván Volžanín po vychování,

Po vychování u matky Volhy –

I byl on mládec v jejích palácích

Plným plno jedenácte let –

Jedenácte let jemu jakby půl roku –

Na dvanáctý rok zastesklo mu se,

On v sobě pocítil sílu bohatýrskou,

A takto promluvil k matičce Volze:

„Hoj, an jsi ty Volha, nerodná mi matka!

Ty pusť mne mládce ze svých paláců

A z toho tvého smutného zámku.

Zachtělo mi se mládci projíti se,

Tam pode jasným teplým slunéčkem,

I pod hvězdami, i pod měsícem.

A mne tu netěší dobrého mládce

Více tvé světnice zlaté, kristalové,

Ni sady tvoje stromů podivných,

Ni tvoje dcery – bystré vlny,

Ani hrání jejich, zvuky lahodné.

Tvoje-to jídla, medová pití

Nejsou více po chuti, po žádosti;

Tvoje-to hříčky, vodní škořípky

Jsou mně mládci dobrému k mrzutosti.

A mně k radosti dej, ty Volho řeko,

Chceš-li mi matkou býti po předešlému,

To bujného koně, to meč ostrý,

To brnění hrdinské, kalené střely,

A křepký luk-to s tětivou hedbávnou.“

Neodpovídá matička Volha,

Neníť po mysli mládce propustiti,

A jest po mysli s ním se utěšiti.

Ilja Volžanín rozjařil se,

V hněvu mládeneckém rozpálil se,

K Volze on řece mluvil dále:

Ty pusť mne, pusť mne, řeko Volho!

Neradnoť mladého vlka v domě vychovati,

Ani dobrému mládci vůli odjímati;

A nepustíš-li ty mne po vůli,

I bude tobě po nevoli,

Po nevoli tobě i dcerám tvojím:

Polámu já ve sadu tvém drahé stromy,

Rozbořím já v paláci stěny, stropy,

Zůstanou ze zámku tvého zříceniny,

V nich-to ryby tvé si budou pohrávati,

Z tebe-to se matky Volhy radovati.

A on v hněvu svém Ilja Volžanín

Udeřil pěstí na stůl kristalový,

Pěstí udeřil – stolu nestalo,

Rozlítnul se stůl na tisíc kousků.

Uleknula se matička Volha,

Bystré dcery její na břeh vyskočily,

A ona sama matička Volha

Ilju Volžanína na břeh vypouští,

Na svobodu jej mládce propouští,

A ne po vůli, po své líbosti,

Leč po veliké, těžké nevoli.

O jak pod jasným, pode modrým nebem

Duše se mládci rozveselila;

A jakto srdce rozplesalo se,

Krev bohatýrská v těle rozehrála se

Mládci-to Iljovi tož Volžanínu:

Na břehu stojí, čeká na bohatýra

Dobrý kůň hrušák, do žluta barva,

Hříva na koni havraní do syré země,

A kůň sám osedlán čerkeským sedlem,

Pod sedélkem popona na něm bucharská,

Na jablku u sedla brnění visí,

Brnění visí hrdinské – stříbra, zlata;

A ostrý meč, toul – kalené střely,

I křepký luk s tětivou hedbávnou,

I šišák*) jasný – ocele dobré,

A šišáku jasnému počtu ceny není.

Dobrý on mládec Ilja Volžanín

Na mohútné prsy brnění odívá,

Za dar-to drahý Volhu vychvaluje,

Na bujnou hlavu jasný šišák staví,

Za dar se veliký Volze pokloňuje;

Meč ostrý u beder, toul na plecech,

Křepký luk v ruce – Ilja vyskakuje

Na dobrého koně, na hrušáka,

Kalené střely v toulu zařinčely,

A s Volhou matkou on dobrý mládec

I s dcerami jejími se rozlučuje,

Se rozlučuje i rozžehnává.

Ne matčiným hlasem, ne temným vzdychem,

A zazněla Volha velikým chechtem,

Tak mladoně dobrého provázejeci.

Jede on Ilja po šírém poli,

I zachtělo se mládci stranou se dáti,

Rodnou matičku v domě navštíviti,

Poklonu bohaté vdově učiniti

Marfě Andrejevně mnohorozumné.

Ach, jaké změny na svaté Rusi,

Jakéž-to bídy po rodném kraji!

Kde město stálo, kde dům matičky,

Kámen od kamene, sutiny pusté,

A sutiny trním, hložím zarostlé;

Kde ulicemi skákal Iljuška,

Hadina se plazí po tmavém bejlí,

Kde po náměstích hrával Iljuška,

Ostružina se plazí, křoví otáčí.

I zarmoutil se Ilja Volžanín,

On v zámutku, žalosti k městu promlouvá,

K městu druhdy slavnému, již pohřbenému:

Hoj, ty moje rodné, ty město slavné!

Kdož tebe město rozbil, oloupil,

Tvé jasné věže, boží chrámy

Do prachu uvrhnul, jím se porouhal?

Kdo rozrušil dům bohaté vdovy,

Marfy Andrejevny mnohorozumné?

A kde žitelé, pravoslavný národ,

Kde-že dobrá moje rodná matička? –

Ze sutin mládci hlas odpovídá,

Půl hlas mezi světským, půl mezi hrobovým:

Rozbili, obloupili mne slavné město

Zlí hosté, Tataré-to, Orda divoká,

Se svým-to Carem Ugadajem,

I s jeho zetěm Bajadurem;

Ti jasné věže, boží chrámy

Do prachu uvrhli, jím se rouhali,

Ti dům rozrušili bohaté vdovy,

Marfy Andrejevny mnohorozumné;

Všecky žitele, pravoslavný národ

I tvou-to dobrou, rodnou matičku

Na ostrých šavlích roznosili,

A ze mne tvého města rodného

Ni živé duše nepropustili.

Aniž bídám konce po svaté Rusi,

Zlí hosté Tataré, Orda divoká

Ponízová města*) pálí, hubí,

Všecky to vlasti naše chtí popleniti,

A pravoslavný národ vyhubiti. –

Jakto u mládce ňádra rozedmula se,

Jak žalostí mu srdce překypělo,

On z překypění dvě slzy vypustil,

Jedna slza – slavnému městu,

Druhá slza – rodné matičce.

I on Ilja Volžanín koněm zatočiv

Po dolinách se žene, poskakuje,

Kůň na dolině, jakby lítý zvěř,

A mládec na koni, jak sokol jasný;

I přeletěl Ilja řeky devatery,

Přeskákal Volžanín doliny, hory,

A horám, dolinám počtu není,

Vše to z poledne do večera,

A z večera zas do ranní záře;

Na cesty on mládec se nevyptává,

Jemu průvodčí, ukazovači

Zpustlá města, v ohni vesnice,

A lidská těla nepohřebená.

Jak dalece, dalece v šírém poli,

V šírém-to poli mezi horami,

Ne jezero se leskne po ranním slunci,

A zbraň to poleskuje dvojího vojska,

Pravoslavného ruského i zlého tatarského.

I srazila se vojska v jednu sílu,

Pochmuřila se bitva černým mrakem,

Nebouří hromové po jasném nebi,

A jakby bouřili pod syrou zemí,

Máť syrá země hory potřásá;

Vojsko tatarské bez počtu – vlny morské,

Vojsko ruské do počtu – příkré skály.

Ne kalená střela přiletěla,

Mezi ruským vojskem proletující,

Do vojska tatarského doletující:

A přihnal se mládec Ilja Volžanín

V celé své síle, moci bohatýrské;

On skáče promezi ruskými – jedvaže vidu,

On doskočil Tatarův – a již sluchu.

Seče, bije, střely vypouští,

Travou přede vichrem Tataré k zemi,

Listím přede vichrem Tataré v outěk;

Pobil on mládec zlého Tatarstva

Ne více a ne méně do dvou tisíc.

I byl boj krutý v polovic boje,

A byla půtka v polovic půtky, –

Ne hromový mrak proti mraku,

A měří zeť chánův, vůdce Bajadur

Střelou, mečem proti Volžanínu;

Střela zasvistěla okolo ucha, –

Meč na meč – bohatýr tu na bohatýra.

Či od kovadlin skáčí jiskry

Ze žhoucího železa prýskajíce?

To jiskry srší z brnění, ze šišáků,

Ode ran lítých bor, doubrava šumí,

Pěna prýská z ust mládcům, bitcům,

Pěna prýská od dobrých koní.

I byl boj lítý přes poledne,

Bajadur –Tatařín rozjařil se,

On rozehnal koně proti koni,

Mečem hruď proklal koni hrušáku,

Sám ode rány meče Volžanínova,

Ode rány na šíji k zemi se valí,

K zemi se valí, zraky bujné se kalí.

Ach, nastala bída na bohatýra,

Veliké hoře padlo na Volžanína,

Ne hrušák, dobrý-to kůň k zemi padá,

A pod mládcem žlutý sypký písek k zemi se hrne,

Dar-to nerodné matky řeky Volhy;

Ne meč ostrý z ruky vypadává,

A slizký ouhoř se vymykuje,

Ocelový šišák – kost želvy vodní,

A kalené střely – drobné rybičky,

Vše darové podvodní matky řeky Volhy.

Přihnali se Tataré, přiskákali,

Oni dobrého mládce uchvátili,

Mocí, sílou velikou z boje vyvedli,

A k Caru Ugadaju jej přivedli,

K Caru-to Ugadaju Ugadajoviči.

I kázal Car jej mládce pod stráž vzíti,

Do temného vězení uzavříti,

K sloupu-to dubovému přikovati;

I rozkázal jej mládce trýzniť, mučiť,

Chtělť on Car Volžanína ztatařiti,

Na víru tatarskou obrátiti,

Pro těch-li zabitých Tatar do dvou tisíc,

Pro zabití zetě svého Bajadura.

I byl mučen Volžanín prvního dne,

A veliké muky jej neznutily;

I byl trýzněn Volžanín druhého dne,

Nepokořila jej mládce velká trýzeň,

A na třetí den sám Car Ugadaj

S novými katy k vězení přijíždí,

Žalář otvírá, mládce se táže:

Hoj, an jsi dobrý mládec, Ilja Volžanín!

Ty chceš-li s námi Tatary za jedno býti,

Ty chceš-li víru tatarskou na se vzíti,

A s námi-to na křesťany bojovati?

Drahou přízní já tebe podaruji,

Velikou tobě láskou odměním se,

Tož přízní, láskou – vlastní dcerou,

A vlastní dcerou Ugadajovnou.

A ty nechceš-li činiť po vůli,

Bude hněvu mého tobě zakusiti,

Tvé dám po kusích tělo rozřezati,

Tvou sílu bohatýrskou ohněm popálím,

A tebe po částkách zbavím života. –

Poprvé mládec pocítil bázeň,

On zachvěl na těle po osyčímu;

A on hroznému Caru neodpovídá,

K Bohu se modlí se slzami,

Boha na pomoc sobě přizívá:

„Učiň, Bože, milost nade mnou,

Ty sešli posla, z bídy vytrhni,

Neb aspoň duši z rukou nevěrných!“

A rychlý posel boží přichází,

Rychlý-to posel – hrom hněvu božího;

On prorazil vězení, katy zabil,

Samého Cara omráčil, k zemi svalil,

Na dobrém mládci kruhy sežeh, rozbil,

A věrnému mládci neublížil.

I poskočil Volžanín na rychlé nohy,

Meč Ugadajovi od boku vytrhnul,

Na carského vyskočil dobrého koně,

Seče, bodá Tatary na vše strany,

Až on dostihnul šírého pole,

A na šírém poli s koně skočil,

S koně skočiv Bohu se modlil,

Za milost velikou-to díky vzdával,

Za divné zachování svého života.