XXV. Já neříkám, že dívko, miluji Tě,

Já neříkám, že dívko, miluji Tě,

já nemluvím, že Tys mým andělem,

já nehlásám, mé drahé, krásné dítě,

že jsem Ti věrným, vroucím přítelem,

já nepravím, že duši mou jsi jala

v síť očí Svých, mé mysli poklid vzala

a vznítila žár v srdci rozchvělém!

Já neprojevím, že jsi mých snů bohem

a že mě stíháš v každém kročeji,

že cesta žití zarostla mi hlohem,

že Ty jen můžeš dáti naději –

já nepovídám, že umírám touhou,

když nevidím Tě dobu dlouhou, dlouhou –

když oči Tvé se na mne nesmějí!

Já nenaříkám, že jsi pobouřila

v mých bujných prsou citův okean,

já nežaluji, že jsi pokořila

mé hrdé čelo, že jsi ze všech stran

mou bytosť poutem lásky obejmula

a nové světy v duši přivanula,

v ní posvětila ideálům stan!

Já nepíšu Ti, žes mým nebem svatým,

mým sluncem, hvězdou, růží, květinou,

já nevzkazuji, že Tvým slovem zlatým,

Tvým objetím mé stesky zahynou

a v srdci vzplane radosť čistá, vroucí –

však říkám stále v hloubi duše žhoucí:

Ó dej mi, Bože, jen ji jedinou!...