XXV. Ó jinaké to naše rozloučení

Ó jinaké to naše rozloučení

Při prvním bylo truchlém rozchodě,

Když srdce tvoje v tužném rozechvění

V mém kochalo se ještě v souhodě!

Tehdáž tvůj třesný nešveholil ret:

Můj vřelý pocel zplácel stokrát zpět;

Tvé oko v perlách bolných se ti skvělo,

A ruka objímala šiji mou;

Tvé srdce divou strastí krvácelo

Jen na shledání kladouc naděj svou.

A opět jsme se sešli v sladké době

A vřele v lásce žhoucí objali;

A povídali zdílným slovem sobě,

Jakých jsme slastných dob se dočkali.

Ó co za štěstí v náruči jsem snil,

Když jsem tě k ňadrám vřelým připojil;

Když’s přemilostným okem očářila

Mou duši v sladkou rozkoš ztopenou,

A budoucího blaha přislíbila

Slasť láskou věčně – věčně nezměnnou!

A nyní, když se loučím s tebou zase,

Jak naprosto je změněn sladký vzhled!

Ten jemný přízvuk v milostném tvém hlase,

Ó jinak zní on ke mně – naposled!

Ten mluvný výraz oka vymřel ves,

Jen lhostejně mně „s Bohem!“ kyne dnes;

A ruka tvá v mé necitně spočívá

Svůj jemný tisk zapomníc docela:

V tvých ňadrách shasla láska milolživá,

A v mých ku věčné trýzni utkvěla!