XXV. JULIUS MANSVETUS.

Na polích u Cremony

boj zuřil zoufalý,

ve mroucích jek a stony

trub zněly signály.

Kol mrtvol celé stohy,

kraj moře krve byl.

Ne pro vlast svou a bohy

se tenkrát Říman bil.

Zde v římské tuby duli

jen proti římským zas;

jen pro caesarův zvůli

ten supům schystán kvas.

Boj hřímal den již celý

a posud nedozněl;

červánek zkrvavělý

na valech města mřel.

Jak mračno když se nové

v ruch bouře rozlije,

zas noví zástupové,

zas nové legie

lze na obzoru zříti

se v místa padlých drát’,

jak husté krupobití

zní v štíty mečů spád.

Tu ječí: „Vitellius!“

to heslo k šílení,

tam druhy Antonius

štve v nové vraždění.

Tam „Vespasian“ křičí

dav jako blínem zpit,

a římská signa tyčí

v kyn řežby v římský lid.

Kohorty v klubko těsné

se znovu splítají,

a z prachu řežby děsné

se meče kmitají.

Jsou praky v plné práci

a v šípů hojnou žeň

Mars šiky celé kácí,

msty zvedá pochodeň.

Tu v chumlu líté vřavy

jak v splavu valných vod,

kde hlava vedle hlavy,

jun mladý kmeta zbod’.

A již již naň se vrhá,

by dorazil jej hned,

šat s těla jemu trhá

a couvá – hrůzou bled.

Ne, to jej klamou oči,

to nemůž’, nesmí být!

A rychle stranou skočí,

meč odhodí i štít!

Před poraněným kleká,

jej tělem podpírá,

před vojskem, jež jak řeka

kol hřmí, jej zastírá.

Jej v náručí, se tyčí

a volá k davu: „Stůj!“

Pln zoufalosti křičí:

„To otec, otec můj!“

Jej z děsné vřavy táhne,

kde slabší řežby rej,

ku mroucímu se nahne

a v tváře líbá jej.

To oko a ty tahy

a v tváři krve nach –

i volá: „Otče drahý,

já nejsem, nejsem vrah!

Ach odpusť, možno je-li,

ten meče pádný švih,

já proti nepříteli –

ne otci ruku zdvih’.

Rci sám, zda mohu za to?

To největší můj trest,

co přírodou že svato,

mnou v prach sšlapáno jest!

Ó zrádné sítě šalby,

rci, je to děsný sen?

Proč ku legiím Galby

tvůj syn byl přidružen?“

Stín smrti kmetu kryje

blednoucí, mroucí líc,

syn mečem hrob mu ryje,

zří stíny zřítelnic,

jej laská, hladí, líbá...

kmet neodvětil již,

a nad hrob syn se shýbá,

v něj noře drahou tíž.

Pláč jeho a ryk děsný

tak srdcervoucí byl,

že řežby chumáč těsný

se na mžik zastavil,

že odházeli štíty

i meče, oštěpy,

že lidské vzpjaly city

se nad boj sveřepý.

A synův hlas zněl v dálku,

kde Antonius stál:

„Slyš, já proklínám válku

i meč, jenž otce sklál!

Já klnu jí, hle, dítě

poštvala na otce,

klet, kdo pad’ v její sítě,

zde její ovoce!

Nač bratr proti bratu

a pro koho se rve

šílenství ve záchvatu?

Viz tady dílo své!

Syn vrahem otce svého

pro zvůli caesarů,

krev pije z vršitého

zoufalství poháru!

Ať vnuk se tady učí!“...

Však v nové útoky

boj novou vřavou hlučí

kol obou divoký

a s otcem syna zdeptá

pod kopyt vichřicí,

co lidskost je, se neptá,

dál hřmí vše vraždící...