XXV. Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,

Když skutečnosť mou nezlomila bytosť,

reminiscence, ta ji nezlomí.

Cyniku sešlý, zaboř se v svou lítosť

a provětrej své špatné svědomí!

Den za dnem v stejné prázdnotě se ztrácí.

I hospody svůj půvab ztrácejí.

Minulé dny jak poděšení ptáci

se do mé duše s šerem vracejí.

Vídeňské noci, jak vás miloval jsem,

opilosť vaši, vaši hýřivost!

Své dravé vášně na lup vysílal jsem

všech předsudků a všeho citu prost. –

Za tmavé noci šel jsem po nábřeží

v zákoutí velkoměstské kloaky,

holku jsem viděl, kterak v bázni běží

obtěžována drze vojáky.

Rozjařen vínem rytířsky hned vzal jsem

bázlivou holku ve svou ochranu.

Spíš spit než ze soucitu riskoval jsem,

že nějaké to bití dostanu.

A věru, že by mnohá rána byla

mne bezbranného jistě zasáhla,

však za ruku mne vzala holka milá

a rychle z dostřelu mne odtáhla.

Po milých slovech přišel vřelý pohled,

a po pohledech prudkosť pocelů,

a konečně jsem přemoh’ všechen ohled

a zavlékl ji v lože hotelu.

Co holek měl jsem, ani jedna rovna

jí nebyla svých citů prudkostí.

V mém náručí noc proplakala zrovna

radostným smutkem, smutnou radostí.

Pamatuju se, v bouřlivé své touze

když jsem ji z šatů svlékal chudinku,

že na svém těle měla jednu pouze,

– v takové zimě! – jednu sukýnku.

Já při loučení jméno neřek’ ani,

však řekli jsme si, kde se sejdeme.

Já nepřišel a nevzpomněl si na ni.

Tenkráte ještě spalo srdce mé.

Teď za večerů smutných přicházívá

v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce.

Ve sněhu čeká, do dálky se dívá,

prokřehlá zimou v jedné sukýnce.