XXV. Kéž osud má nade mnou smilování

Kéž osud má nade mnou smilování

A vyslyší přec jednou prosby vřelé!

Můj život zmařen... lásky časy stkvělé

Se roztály jak sníh za jara smání.

A v srdce teskno zádumné se sklání

Jak v den ty noci stíny zatemnělé –

Když slunce růžné lůže juž si stele,

Tu přec mír zlívá v libodechém vání.

A kde ten mír, jejž zakoupil jsem štěstím?

Proč srdce drhá bolem nevýslovným,

Proč krvácí až zcela dokrvácí?

Nadarmo je ach! vzpomínkami pěstím,

A věřiť nechce těm nadějím skrovným,

V nichž jedno vírou štěstí se zas vrací...