XXV. Ku pohřbu velmožny.

Hoře, pláč a smutné tváře,

Hrana, píseň pohřební,

Nám že svíce zhasla záře

Náznaky to poslední.

Vévodkyně rodo-jasné

Není více na zemi,

Opršela velmi časně

Krásná mezi růžemi.

Kníže lká choti milené,

Nebi žel svůj žaluje,

Oko jeho porosené

kněžně slzu věnuje,

Kam jsi smrti šíp hodila?

Srdcí nejšťastnějších dvé,

Láska jež čistá blažila,

Rozervalo ostří tvé.

Družilo se k slavné máti

Spanilých poupátek pět,

Nelze jí z rtů slast jim ssáti,

Smrtelný je kryje led.

Chudým ta teď stuhlá ruka

Slze s očí stírala,

Když nemoc a krutá muka

Srdce jejich zžírala.

Svatotajným Božím soudem,

Jenž život jí v srdce vlil,

Uchvácena smrti proudem,

By duch její věčně žil.

Ten se vznesl k světla zdroji,

Tam jest jeho nová vlast,

Kněžnu po vezdejším boji

Žádná víc nehněte strast.

Tvůrce! rač jí sladký spánek

V lůžku přáti růžovém,

Než ji zase jarní vánek

Vzbudí v květu májovém.