XXV. NA ŠUMAVĚ.

Král Zikmund ve snu zveselen,

jest pánem celých Čech,

však neví, hrdý jeho trůn

že hnije v základech.

A vesel je a samý vtip

a samý žert a smích;

kdož ví, že půlnoc slétla v síň

na temných perutích?

Hle, zlatem protkán v líc i rub

je králův skvostný šat;

jak Maďar oděn, maďarsky

šel do Čech kralovat.

Pod přenádherným řetězem

se skloní králův znak,

a na řetězu zavěšen

řád drahý: „Zlatý drak“.

Dvé smaragdů, hle, oči jsou,

a šupin zlatý lem

kryt rubínem je krvavým

a luzným safírem.

A perlou čarodějných krás

je každý tlamy zub,

a z diamantů křídla jsou

i chvostu četný vrub. –

Po straně králi Orság jest,

a Matík Tálovec,

jím těžký není žádný čin

za Zikmundovu věc.

Z nich prvý řádu strážcem jest,

a kancléřem je druh,

či přišli drakem zastrašit

snad vzdorný český luh? –

Král rozjařen a zveselen

jak v Praze řídko jest,

vždyť nové berně dostal zas

z Čech pokořených měst.

Tož vesel pije s pány král,

až vína žárný pal

jim na lících a pod brvou

jak oheň zasálal. –

Vstal Zikmund z kruhu krásných žen

a lichotivých rad

a na pavlán se potácel,

by zpitou hlavou zchlad’.

A do síně se vrátil zas –

ó viz! tak hod je ctěn!

vše prázdno, králi soudruhem

je siný měsíc jen.

Stůl opuštěn je tu i tam,

pust síně střed i kout;

v ráz sevřel srdce plachý strach

do netušených pout.

Níž na krku, ký ruch to as

a divných hybů chřest?

což zlatý řetěz odvážnou

snad rukou stržen jest?

Chřest množí se vždy víc a víc,

král strachem zchvácen křik‘...

Hle, na řetězu náhle živ

je skvostný ještěřík!

A smaragdovým okem svým

v děs sinou vrže zář

na Zikmundovu vysmahlou –

a hříchem zvadlou tvář.

Tou řadou zubů perlových

vždy skřípá víc a víc

a z rubínových nozder v děs

žár sype králi vstříc.

Pod diamantů pancéřem

se svíjí vzpupná zlost,

spár topasový uvolněn

a rozvinut je chvost.

Šíř peruť roste, stále šíř,

a každý její kyv

v ráz činí ohon, spár i dřík

vždy větší na podiv.

Je pravda to, je skutečnost,

či choré mysli blud?

Král Zikmund jako přikovám

zří děsný na přelud.

Hle, z jeho dráčka, ký to div,

drak roste zas a zas,

až na řetězu připoután

je hrozný zeměplaz.

Chvost na zem klade v kotoučích

a křídla na obzor,

div královské že šíje už

ten neuškrtil tvor.

Král Zikmund z místa nikterak

jít nemůže ni krok...

Tu náhle chvostem ovinut

jest třikrát jeho bok.

A drápem ostrým pojednou

je spiata jeho hruď,

drak vstříc mu sálá plamenem:

„Jen tiše, králi, buď!

Já oživl! Tvé vášně vzruch

a ňader žhavých kyp

v mé údy vlily výstřelek

tvých sil mně na pohyb.

Ty’s každou číší zpěněnou,

již ret tvůj žízniv pil,

v mou zlatem plátovanou hruď

zdroj živých ohňů lil.

V řád zakletý jsem živý tvor,

tvém ve zlatě jsem spal,

než francký z něho klenotník

skvost skvostů utepal.

Že drahým jsi mi kamením

lem křídel přizdobil

a krásu krášlil všelikou,

rád bych ti vděčen byl.

Mě – draka – volil’s za symbol,

mě – draka – řádem máš,

tož ponesu tě v domov svůj,

ať sluj mou také znáš!

Svůj stkvostný ukážu ti sad,

v němž žije samý hřích

a roje hříšků rozmarných

si pějí na keřích.

Kde vodopádem s šedých hor

se tříští skála v prach,

a v temných slujích napořád

se líbá s hrůzou strach.

Kde sedátka mi přizdobil

vždy krásně černý blín

a kropenatý náprstek

jed dýše rozechvín.

Kde zpeřestěný bolehlav

jak neviňátko zkvet’,

a hrdý rulík rozžárlen

se vypial nad posed.

Kde durman s celou rodinou

se uvelebil v suť,

a střelovitým lupenem

plod skrývá potměchuť.

Z těch všech lze robit vzácný jed,

vždyť tvoje řídká ctnost

těch mír nesoucích léků všech

až posud nemá dost!“

A na Krále zas vycenil

drak děsných zubů škleb:

„Jen neboj se, vždyť křídel mých

ti neublíží tep!“

A ruče s králem ztrnulým

vznes’ s pavlanu se drak

a z Prahy k horám namířil

jak ruděžhoucí mrak.

A chyší, domů, chrámů výš

se vznášel noční mhou;

kam namířil, tam rudý pruh

vzplál temnou oblohou.

A přes Brd pásma polétal,

kde zavadil však chvost,

tam v žhavou metlu proměnil

hned každý letorost.

A zasmýkal-li ohonem

nad šíjí strmých hor,

v ráz vichor ze spánku se zved’

a jeho druhů sbor.

A nad řekou když rozmachem

svých křídel létla saň,

hned do žhavých se zvedla vln

dřív tichá vody pláň. –

I letěl s králem zlatý drak

až do šumavských skal

a pod Třístolcem v pustinách

jak balvan zapadal.

V skal stěny křídlem zabušil –

les kolem jeden žár –

a v kobách temně žulových

svůj z krále snímá spár.

V střed skalní síně staví jej

a v příčnou vede sluj:

„Zde cíl náš! Nuže, bratře můj,

ty krásy pozoruj!

Sem zalétám, když v spánku čas

jsem tebou odložen,

zde trávím noc – ty netušíš –

a na tvém krku den.

Zde, na tvých ňadrech vyhejčkán,

se skrývám mnohý rok,

tys král, leč já, tvůj kojenec,

král ještěrů jsem: zmok!

Já k srdci se ti přivinul

a trest tvé pýchy ssál

a krví tvou se ukájel

a zlostí tvou se hřál.

Zde pohleď, v skalní skryto kout

mé hnízdo, v ně jsem leh’,

v ně denně, mraky utajen,

jsem chvátal na nocleh.

Zde tvým jsem vztekem obtěžkán

se v rudý kotouč svil,

zde vzácný plod jsem v hnízdo snes’

a perutí ho kryl.

Zde posud přebývám co noc,

v těch smutných spoustách hor,

a snáším lidské lebky, viz,

jichž zárodkem je vzdor!

Jsouť hlavy mučenníků těch,

jež po Čechách jsi zbil,

já z dálných krajů tajně kdys

v tu sluj je uložil.

Z nich pomstu líhnu napořád,

a její věčný kvap

mrak zhoubou plní, hrom i blesk

i strže divý slap.

Ji bedliv pokrm přináším

z Čech luhů, sadů, niv;

tož pleň a kácej, nič a rub

a buď mne pamětliv!

Slyš, jak to hýká ve skalách,

až zachvívá se les,

za každým listem kapradin

je skryt můj služný běs!

A v každém kmeni sosnovém

je divé ženy skrýš

a kolem jezer v roklinách

zlých poledníků říš.

Ve sosnách tamo ztemnělých

můj strážce, hýkal, sed’,

je rozhněván; že Zikmund král

mu ondy ženu sved’.

Jak vidíš, krásná jest má říš,

jí vládne satanáš,

ty’s v světě jeho náměstkem

a zde své sluhy máš.

Sem, družino, sem, ruče sem

z těch skal a vod a drv,

král Zikmund, hříchů volenec,

jest u nás ponejprv!“ –

Vše sletuje se ze všech stran,

vždy příšer víc a víc:

muž ohnivý a večerník

a mračno polednic.

Jas světélek jich zdobí ples,

a k veselení všem

na píšťalu a lesní roh

hrá vodník s hýkalem. –

V hru úpěnlivý pojednou

se ozval v sosnách žal –

„Slyš, milý králi, dívek pláč,

jež jsi kdys oklamal!

A za nimi – vždyť uvidíš,

jak o přednost se prou –

sbor nemluvňátek maličkých

a každé s korunou.

Jim, králi, vzácným otcem tys –

ó pozři, jaký dav,

nuž druhu, bratře, pozírej

a směj se, těš a bav!

Viď, krásný je ten úkryt můj

a dračí moje říš?

K tvé oslavě můj přišel lid,

ej, divy uvidíš! –“

Kol dokola v ráz poskokem

ta pestrá plesá směs,

a meluzinin služný sbor

jim k tanci mýtí les.

Král chvěje se, chce prchnout, kam?

Kol kolem samý běs,

on sám pak – živý drakův řád –

je přikut na řetěz. –

Na skalní stolec sedl zmok:

„Viz, družino, náš pán!

Naň za dne já, on na mne zas

je v noci připoután!“

Na hrdle draka chví se král.

„Což věčně budeš růst?

Tvé oko jedový je hrot,

žár šlehá z hrozných úst!“

A škube sebou: „Pryč chci, pryč!“

„Ej, ještě není čas,

až s družinou svou ukončím

svůj noční hodokvas!“

A zase v nový děsný kvap,

zas u příšerný chvat,

vír s meluzínou s výskokem

rej počly kolovat

A s divou ženou večerník

a hýkal se slipkou

a se světlicí ohnivec

a vodník s rusalkou.

I na močálech rudnoucích

výš skáče drobná sběř,

až zvolna vše zas prchá v sluj

a zdroj a strom a keř.

Mhla níží se vždy víc a víc,

a hyne bouře sten;

i mumle mrak: „Nuž, půjdem zpět,

než rozbřeskne se den!“

A zase krále ovinul

a v rudé spáry vzal,

výš horských pouští peruť vznes’,

a strachem chvěl se král.

Vždyť žhavým drakem unášen

sám v žhavou postať vzplál,

a jeho vlasy, jeho vous

být kometou se zdál.

A létli letem příšerným

přes řeky proud a práh,

přes pestré květy na luzích

a kámen na drahách.

A když se nesli nad lesem,

smrk starý sklonil týl,

by temene mu lživý král

svým šatem neznectil.

A když se nesli nad skalou,

hned oděla se v mech,

by v divém letu žhavý drak

jí ňader neožeh’.

A když se nesli nad plesem,

v ráz trysklo pěnou zlou,

vždyť pekla kal mu na hruď pad

tou dračí šupinou.

Řval tuřím rykem Zikmund král:

„Ó hrozno, kde to jsem?„

a škubnuv sebou zařinčel

pout zlatým řetězem.

Hle, v Satana se mění drak –

ó hrozný, děsný zjev –

žár z očí tryská napořád

a z orlích spárů krev.

A jeho prsty děla jsou

a nehty ostří dýk,

a jeho hlas zní jako hrom

a běsný boje ryk.

A volá: „Satan svárů jsem,

ty’s druhem mým, ať král,

zda satan satana se kdys,

zda ďábel ďábla bál?

Já saní dřív, ty saní teď

a se mnou stejně drav,

leč já mám jednu hlavu jen,

ty sedm však máš hlav.

Hlav sedm, sedm korun! Ej,

zda víc má někdo zdob

v tom dálném světě? Každý král

je proti tobě rob! –“

Jat hrůzou Zikmund sebou škub’,

kraj jediný byl žár,

a v zachechtání příšerném

svůj volní satan spár.

Jak žhounek s výšin závratných

v tůň plesa král se mih’,

a za ním z křídel sataních

déšť šupin žeřavých. –

I zatajil se králi dech,

když letmo dolů tíh’ –

hle, černá pod ním plesa tůň

se mění na kalich.

Toť kalich hněvů husitských,

v němž vydouvá se zpod

a metá vlny samá krev

na místo šumných vod.

A vrchy kalichových stěn

tak mohutně se pnou,

že desetkrát jsou muže výš

nad rudou hladinou.

Král dopad’... Paží netvornou

jej vlny berou v plen,

a jejich vzruchem na dno až

je střelmo pohroužen.

Leč dole v ráz ho uchopil

vln rozkacený vztrh

a zlícen z útrob jezerních

pliv’ krále na povrch.

Sláb, v pokraj pluje Zikmund – saň,

leč z kalichových stěn

zří mračna mužů hněvivých

a mračna hněvných žen.

A všichni cepem hrotnatým

a břitkým ostřím kos

v tu hlavu draka sedmerou

se těší na úhoz.

A sedm korun padá s hlav

a s hlav se řine krev

a tlamou draka sedmerou

jak bouř se valí řev. –

Čím víc se děsí postav král,

tím větší lidstva smích,

a vůdcem hrozných davů těch

je velký bílý mnich.

Ten mohutný má dvouručák,

jímž s to jest, kam by máv’,

ne jednu draku hlavu jen,

leč tisíc srazit hlav.

Když mluví, plamen šlehá z úst,

kam zří, tam sjíždí blesk;

když na blízku jej zhlédne drak,

dá v zběsilý se vřesk.

Jak ven, jak břehu dosáhnout?

vždyť sedm hlav jak zved’,

vždy bílý s dvouručákem mnich

sťal rázem jednu hned.

A v rozvzteklení nezdolném

když z vod se vynést chtěl,

vždy poznal s hrozným výděsem,

že plazem bez křídel.

Šest bílý mnich už srazil hlav

a na sedmou meč zved’,

ťal... Zařval drak – a bezhlavák

prch plesa do prostřed.

Z hlav valem teče černá krev

a vln mstným odrazem

jest škubající sebou trup

dál zmítán tam a sem.

A nad ním peruť příšernou

v dál šinul pekla zmok

a střely metal jeho zrak

v hruď královu i v bok.

Půl nebe svými křídly skryl

a vždy, když jimi chvěl,

déšť žhavých šupin z nich se lil

a v krvi zasyčel. –

Vzplál, hořel v loži běsný král,

leb do podušek ryl

a jako šelma zakňučel

a jako šelma vyl.

„Kde lékař?“ vzkřik’ – „Zde, pane, vel!“

„Viz, vrahy se všech stran!

Jak odvážil se na můj hrad

ten ze Želiva Jan?

Proč není jat? V mou sekal leb;

viz, všude krev!...“ „To znoj!“

„Tož léč mou hlavu zjitřenou

a rány v boku hoj!“

Léč hlavu, mám-li jakou, viz,

léč plece mi, léč hruď,

co choro, všecko na mně léč,

co mrtvo, k žití vzbuď!

Když lékař v kalich léky lil,

děl král: „Tam neměls lít,

s tím pryč! dej benátskou mi číš,

proč z kalicha mám pít?“

A dáno do číše, jak chtěl;

král vypil, kles’ – a spal –

leč nový snění vlkodlak

krev z ňader ssát se jal. –