XXV. Naposled...

Lesk slunce na západě hasl,

kraj tměl se veškeren,

a chladný vítr smutně třásl

skly malých luceren.

V tom víru, letu, křiku, shonu

na hlučném nádraží

svou milou spatřím na perronu

s manželem pod paží.

Již jedou, jak mi kdosi hlásá,

v ty kraje příjemné,

kde vánek na zem’ vůni střásá,

a myrt a laur se pne,

kde navrací vzduch čistý, zdravý

žár lícím nachový –

tam jedou nabýť – lidé praví –

klid, zdraví – kdož to ví!

Ba, bledá, chorá je ta žena

v tak krátké proměně,

jak růže bílá, opozděná,

až k chladnu jeseně.

Mrak smutku tkvěl na klenbě čela,

a z očí zíral žal –

hněv dávný opustil mne zcela,

a soucit s ní mne jal.

Tys neodešla s blahým klidem

od stupňův oltáře –

tak neznamená štěstí lidem

své sledy do tváře.

Dnes na rozchodu za vše muka.

odpustiť mohu jen,

dnes nad tebou mi srdce puká

víc než v tvé svatby den...

Co krásno tady, všechno mine –

ó sudba neblahá!

dnes musím zříť, že také zhyne

ta čistá krása tvá!

Už jenom v paměti mé zkvétá

ta spanilá tvá líc –

ó brzy všechen pudr světa

jí nenahradí víc!

A brzy pak se s pláčem schýlí

v dlaň líce uvadlé,

až první vlásek vstříc ti bílý

se blyskne v zrcadle.

A to tvé čelo mramorové

pak vrásky zorají,

a ty tvé rety purpurové,

má drahá, zmodrají – –

Mně líto, líto, že ty časy

jdou cestou zákonnou,

že budeš na troskách své krásy

nervosní matronou...