XXV. O lásko, tak můj život celý

O lásko, tak můj život celý

jsi vyplnila vesele,

jak rozlétnou se z jara včely

do rozkvětlého jetele;

jak mezi vrbin tenké proutí

se velký svlačec zachytí,

stvol každý musí obepnouti,

když bílou hvězdou zasvítí.

Buď žehnána, ty duší ráno,

ty srdce zóro obrovská,

ty roso, nektare a mano,

ty berlo v žití královská!

Vždy rozhazuješ a vždy zase

máš plné ruce, plný zrak,

a nasytí se při tvém kvase

duch bezmezný i malý pták.

Ó rajský chlebe lidem daný,

ó svite do tmy skanulý,

jímž nejhroznější srdce rány

v duh zlatolesku vzplanuly!

Mluv ke mně květem, básní, ženou,

a z pohárů všech pít mi dej,

a smrtí že jsi zakuklenou,

mi v smrti teprv zašeptej!