XXV. Oklamaná.

Ze sedmera kvítí

v noci trhaného,

ještě zroseného

moh’s věneček míti.

Kde se voda točí,

tam věneček háži,

ať ti nepřekáží

ani moje oči.

Ani moje čelo,

co jsi celovával,

když jsi se mnou stával,

kdy se ti jen chtělo.

Ani moje ruce,

co tě objímaly,

co tě hladívaly,

ani věrné srdce. –

Vlna vlnu mine

kol bílého těla,

a ta láska celá

za věnečkem plyne.