XXV. PŘED ZAHALENÝMI ZÍTŘKY

Já nestaral se o to, co se stane...

Své já jsem svěřil tobě, Osude,

a věci naše – byly vždy tak plané,

já věřil, že už jinak nebude.

Teď mnoho zvrátilo se... Člověk čeká,

až srdce slyší v hrudi hlasně bít.

Teď chtěl by vidět k předu, do daleka,

by znal – zda stojí za to ještě žít...