XXV. PTAČÍ SMRT.

Nuže hleď a nehnutě hleď,

na slova má chystej odpověď:

Létači žijí nám z dohledu,

na zemi místo má plaz.

Proč že jsi k posledu

k zemi se snesl as,

jsi-li ty zplozenec nebe a lesa?

Chystej mi odpověď,

do mojich očí hleď,

není jí tam,

ale přece hleď!

Nedáš-li, nesmířen zhyneš.

Přátelé, volám na vás, ale hledím do očí zeměplaze.

Nevzlétnu již, ale v nitru je klidno a podjarně blaze.

Mám dáti odpověď. Já ji vím.

Hledím naň, leč nepovím,

ač-li poručíte.

Běžím ti na pomoc.

Marna tu tvoje moc.

Zemře, leč nezhyne.

Zemru, leč nezhynu.

Zemřeš, leč nezhyneš.

Hadu však nedej odpověď.

Musíš-li hledět naň, statně hleď.

Přátelům svým odpovídej, aniž

slova smlčíš. Tak jej k smrti raníš,

zhyne, bezmocný.

Nuže, rci, ó synu lesa, nebe,

nám rci, jaká divná touha k zemi vedla tebe?

Nyní jsem ztracen.

S ptákem v jeden ráz

zhyne zeměplaz.

Útok v marnou obranu je zvrácen.

Smrt vždy je zhynutím.

Ušlápnu hada.

To byla by zrada.

Stůj a slyš!

Létaje vysoko horskými nad temeny,

já konec pocítil. I snesl jsem se k zemi.

Neb nebe, horský sníh a svaté vršky lesní

pták podle zákona svou smrtí střísnit nesmí.

Leč je jim souzeno, by v skončené své dráze

v poslední chvíli své potkali zeměplaze.

Tou slizkou hanou v sled pták každý projít musí,

leč neubíjí had – on ptáku smrt jen zhnusí,

ptáku, jenž posledním svým zmírajícím vzletem

zdolává hanebnost v nečistém zraku kletém.

A co je ptáků všech, z nich hrdinou je každý,

nevraždí ptáka had, pták v smrti své zlo vraždí.

Na zemi jsem, že zemřít mám –

v zajetí hada – že ptákem jsem.

Počíná jaro, je jas, je jas

a louka plna sedmikrás.

Návratu mého zročí se den,

bez tebe se zročí.

Nehleď, nehleď mu v oči.

Jsi mlád – a všude jarní jas

a louka plna sedmikrás.

Zrození tvého ročí se den,

zas vzpurný vítr běží.

Leť o závod s ním k věži!

Spas se, pohlédna na mě!

Dnes voláš jej marně,

Milenče silnicí, tvá lákání jsou malá,

neb mimo lásku jest i víra neskonalá.

Otázku druhou teď zodpověz, kterou kladu:

Proč neodvratně hledíš v oči hadu?

Zda vůlí svou, či přinucen?

Na hnusném chladu jich – ó, zřím v ně bez zdráhání,

vzlet měřím života, jenž ke konci se sklání.

Však nejsou chladné dost a nejsou bídné dosti,

by zasmušily vzhled mé příští blaženosti.

Jsem v zajetí hada, že ptákem jsem,

musím patřit naň, že jsem silný.

I řekni na konec, zda nelituješ,

že nelze pohlédnout v zrak přátelům?

Nelituji!

Mám v srdci váš obraz.

A provázíš mě, blaženého,

ty moudrý, ty mladý.

Je klid, je klid, je mír.

Had zavraždil jej.

Ne, jen mrtvého se dotek’

a tak, jak žil, i dokonal.

Je jeden věčný klam, slyš, jaký jest:

Vždy myslí had, že ptáka vraždí zrakem.

Leč krásná pravda jest: had zdolán je ptákem.