XXV. Růže už kvetou a snětí

Růže už kvetou a snětí

kde které nadějně raší,

z bujného na nivě setí

vesele skřivan se vznáší.

Přes mlžnou, nevlídnou chmuru

v jásavém líbezném plese

vesele vylétá vzhůru,

zář slunce na křídlech nese.

Skřivánku v zpěvné své vzruši,

až zase vzlétneš tím luhem,

na křídla vezmi mou duši,

přej jí být chvilku svým druhem.

Ráda by na konec zpěvu,

zbavena bázně i trudu,

bez zášti k lidem a hněvu

padla zpět na rodnou půdu.