XXV. Šest!

Šest!

K skončení práce známku dali,

děvčata a ženy domů pospíchaly;

nespěchaly domů – zle jsou svody – –

spěchaly k tanci k mužům do hospody,

veselo v krčmě jest!

Muzika popletla jim hlavy,

z unavení spějí do zábavy;

večeře jsou chudé, prázdné mísy,

aspoň tancem v bídě uleví si.

Děvčata v copy zapletají mašle,

co je na tom, že z nich mnohá kašle,

že se prsa svírají, dech ouží,

jednou přec si poskočiti touží!

Jednou přece v žití stále tuhém

obejmout se touží s milým druhem,

v neznámo s ním letět v čilém spěchu;

lépe tak než prací pozbýt dechu!

A juž tančí sousedskou i skočnou,

hned jak hudebníci hráti počnou,

kdož by dbal, že v divoké jich hony

dvanáct odtloukají s věže zvony.

Kdož by ustal s milým v skočném letu

při výskavých zvucích klarinetu,

třeba že s ním právě v onu chvíli

v koutě hraje též kostlivec bílý.

Hraje na housličky jen to kmitá,

v mnohou hruď to vráží jako dýka;

kdož by na to myslil, líp je míti,

než smrt dlouhou, krátkou radost z žití! –