XXV. Slavíček.

Jen jedno ptáče šveholí

Dnes tam v tom vnadném údolí,

Kde v křovinách blíž potůčka

Tak často jindy větvička

Ve náručí svém houpává

U hnízda blízko slavíčka,

An s rodinou svou zpívává.

Jak silně vlnka žblunkává!

Když slavíček tam tloukává!

A dneska, jakby umřela,

S ním řeči jistě neměla.

Proč nezavolá slavíčka,

By plesy své s ním držela,

Do svého k sobě houštička? –

Již volá vlnka na něho,

A on se z houští tmavého

Do hlučných dává písniček!

Snad vlnce pěje slavíček? –

Ach ne – ne vlnce hovoru!

Než Bohu pěje s větviček

Svým kouzlohlasem úkoru.