XXV. Ty svěží, mladé štěpy zahynuly,

Ty svěží, mladé štěpy zahynuly,

než na kraj spadly mlhy podzimu,

v sad metelice přišla, větry duly,

a s pole smetly setbu ozimu.

Jak na hrob hrudu, sněhy nahrnuly

na zemi, nečekaly na zimu,

a sudičky tu z bolu rakev kuly,

hrob vykopaly, název daly mu:

,U ztraceného ráje‘, bláhové

tu dřímá srdce, které milovalo,

je potrestali za to bohové!

Pak uzavřely víko kovové,

hrob zasypaly – srdce v hrobě spalo –

tep jeho rušil ticho hrobové.