XXV. Ty víš!

Ty, Pane, víš, co hloub v mém ňadru hárá,

Ty znáš mé zápasy, mou pochybnost,

Ty víš, jak příval lítosti mé vzrost’;

přec slyším hlas, jenž minulost mou kárá.

Roub milosti, ach, ještě nesjel ve mě

a nedotkl se divem mého pně,

ač touha má Tě vzývá bolestně

rty vyprahlými, jež se modlí němě.

Jdou dni a duše teskná neokřívá

tou vláhou, jež se prýští z rudých ran

jak balsám zázračný, jenž vyvolán

zázrakem lásky pro vše choré splývá.

Jak třesou se mé ruce v křeči spiaty

u nohou kříže, kde jsi mřel,

kde náruč Svou jsi vroucně otevřel,

Svou lásky mukou na kříž rozepiatý.

I mojí tmou Tvé rány rudě svítí

a nezhasly nad mojí bařinou,

když slzy z očí mých se vyřinou,

v nich záblesk ran Tvých sladký též se chytí.

Ó dej, ať moje předsevzetí skrytá

výš rozrostou se po křížovém pni

a k srdci Svému po nich pozvedni

mou mdlobu, jež se kříže Tvého chytá.