XXV. V tvém okně světlo jako maják hoří,

V tvém okně světlo jako maják hoří,

a profil tváře Tvé jak z mhy se noří

za záclonou tou neprostupnou, šedou,

ji proniknout mé oči nedovedou.

Nad psacím stolem sedíš. Čteš? Neb tvoří

Tvá musa nová díla, jiná boří?

Neb vzpomínky Tě k vetchým rovům vedou?

Já k Tobě vzhůru hledím, na zář bledou.

Noc stíny svívá, šeď je na všem stejná

a nad střechami táhnou ptačí hejna,

za sluncem letí – kamsi do neznáma.

Chlad zimy mrazí mne, již vše kol cítí,

mha s oblak padá jako slza v žití,

do duše mojí, jak tu stojím sama.