XXV. Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,

Veď, ó, Bože, veď nás stále k předu,

v touženou zem svobody a míru,

v našich dětech obnov slávu dědů,

vrať nám otců nadšení a víru!

Slepi jsme – ó, dej ať zrak náš vidí,

bloudíme – ó, zjev nám cestu k cíli,

rozněť lásku v nás a velké lidi

ve velkou nám sešli doby chvíli.

Nenech mřít nás, nenech volat v noci,

nenech zoufat v útrapách a žalu,

šlehni bleskem velebné své moci,

udeř v srdcí tvrdých holou skálu.

Zahřmi hromem škůdcům do svědomí,

až se počnou jak list jívy chvěti:

„Dlouho-liž pod pýchou, než se zlomí,

mají trpět v poušti moje děti?“

Trestej nás za pochyb našich vinu,

za náš svár na tvrdé naší pouti,

myšlence na lepší domovinu

jenom nedej, Bože, zahynouti.

Do ní uveď aspoň naše vnuky

za staleté naše ponížení,

za krev naši prolitou a muky,

za děs hrobu, jenž se na nás cení.

Za vše rány, které jsme už snesli,

sloužíce svým škůdcům za podnože,

sílu vzbuď v nás, bychom nepoklesli,

sviť nám, plaň, bud štítem nám, ó, Bože!