XXV. Vždyť uleví ta bolest rozluky,

Vždyť uleví ta bolest rozluky,

jdi, neteskni, bláhová duše!

Vždyť mine ta bolest rozluky,

než hromničku vezmu do ruky

a naposled zasténám hluše

tmou v hluchých zdích.

Vždyť odvane ta bolest rozluky,

jak sychravá mlha jeseně siré,

jíž stýská se za květy svadlými, za zvuky,

co ulétly do dálky šíré, –

a v zamlklém trnutí čeká

již první sníh.

Kam uléhá ta kalná mlha, kam?

Klid na tváři matky země leží,

led sahá jí k srdce hlubinám,

mráz lehá jí k hlavy šedinám,

klid kostlivce mrazí ji na kámen –

a měkce a volně sněží.

Vždyť mine ta bolest rozluky,

co zákeřně srdce ti střeží,

jež v úzkostné rozpači do temna úpí:

„Hvězd třese se mrazem, co nebes proluky,

mráz trhá s praskotem skalní opuky,

mráz tupý,

leč i v něm slzy na kroupy ustydlé

do očí mrazivě řeží – –