XXV.

Jak podzim dých, obzory zamodralé

se zkalily podzimním pláčem vlahé,

a na lukách, jež vlhkou travou voní,

ocúnu květy vztyčily se nahé.

V setmělém parku ve výdechu listí,

jež cesty přikrylo, faun stojí tich,

tak opuštěn a na milence myslí

pod nebem letní noci, šťastný smích.