XXVI. BALLATA, PSANÁ J. S. MACHAROVI, PO PŘEČTENÍ „LETNÍCH SONETŮ“.

Přec díváme se jinak na ten svět,

co jemu lhostejné, nám často k pláči,

co jemu drahé, na úsměv nám stačí,

co jemu tret, nám spasný amulet.

Co jemu ničím, nám je často vším.

A věrnou v své když cítíme jen ruku,

co nám je nepřízeň i zloba času?

Vše splyne v posled v obraz, tón a rým

a dissonance ztají ve souzvuku

a žebráci my při života kvasu,

co jiný nemá, hltáme přec – krásu.

Tou zpití, nechť nás kolem všecko klame,

druh druhu pochodně si podáváme –

Přec díváme se jinak na ten svět!