XXVI. Celý den jsme spolu byli,

Celý den jsme spolu byli,

ani slova nemluvili,

dívali se jen, jak večer

smutně v dol se chýlí.

Jak se tiše sklání k zemi,

bez ruchu jde haluzemi,

jako smrť a jako osud,

a jak my jest němý.

My zde, štěstí na vrcholu –

tam ta propasť lidských bolů,

ty dvě hloubky – noc a duše

měřily se spolu!