XXVI. Dítě, které začíná čísti.

Ach, jaká radosť, dítě, ze tvých lící

ti plane náhle? Jaký že to sen

ti loudí z mysli článků svazek ten,

jenž dosud dřímal jako obr spící?

Snad poznalo’s tu ducha velkou svíci

a žízníc sklonilo’s se nad pramen?

Mrak noci prchl, jasný vzešel den

i slunce věd a umů sálající?

Ký div to s tebou velký stal se náhle?

V té mrtvé knize život že je skryt?

Čti! Je tam světla zřídlo neobsáhlé.

Jak tobě bude, až tvé mysli síla

dovede chápat’, ký tu zázrak vryt

a vlasti tvé čím česká kniha byla.