XXVI. Hlas.

Hlas líbezný mě volal,

v poušť života zněl;

a já jsem neodolal,

jat za ním jsem šel.

Jak vůně vlál mi sladce

kdes z tajemných niv,

jak pel mi v srdce klad’ se,

nad lilií div.

Blesk čarovný šleh’ ve mě,

můj roztříštil svor

a vůli sklonil jemně,

můj přemoha vzdor.

Jako bych slepec z dávna

teď prohlédl v žas;

ó chvíle nad vše slavná,

tak vzešla’s mi v ráz!

Jako bych procit’ ze sna,

jenž utýral mne,

vše jas je, hudba plesná,

ráj, v květech když žhne.

Vše jako rosou zmyto

a bělostí skví;

let zašlých je mi líto,

stín, v duši jenž tkví.

Hlas líbezný mi volá

v poušť života, slyš!

plam srdce mého zdola

zved’ za ním se výš.