XXVI. Hlas přírody.

Do myšlenek mých v starém parku tom,

jež v hlubiny se věků zabírají,

na schodech pagod i v březovém háji

se v letních nocích často ozval hrom.

Tu větrem rozechvěn se pohnul strom,

tu třtina šeptla, sosny vzdychly v tají

a bludiště snů, kde se písně tkají,

hlas mocný rozhlaholil snětí dóm.

Hlas přírody to velký, triumfálný:

„Já jsem tu, plachý mžiku červe, ještě,

též se mnou účtuj ve své hlubé dumě!“

A slyším oddech lesů valný, dálný

jak zpívá paian věčný mocně, šumně,

co listím crčí husté kapky deště.