XXVI. Já u bran stojím ztraceného ráje,

Já u bran stojím ztraceného ráje,

je portál jeho navždy uzavřen,

plod visí ještě, v žhavém slunci zraje –

leč pro jiného vzchází bílý den.

Bol poznala jsem, květy zvadly máje –

můj zrak byl září slunce oslepen,

já bloudila jak poutník šerem kraje –

a za chimérou duše má šla jen.

Teď před branami ráje smutně stojím,

a zaklepati na dveře se bojím –

v té dlouhé noci čekám do rána.

Je Tvá to říše, království to Tvoje –

má hořká radost, utrpení moje –

lkám ve vyhnanství, z ráje vyhnána.