XXVI. Jako kluk nejraděj’ ze všeho

Jako kluk nejraděj’ ze všeho

o ruce podepřev hlavu

sedal jsem u Porše starého

vzadu na tkalcovském stavu.

Páka se hřmotně zvedala,

a pro malé člunky v chvatu

hrbatá babka soukala

cívky na kolovratu.

Stroj už starý a špatný byl.

A jak se tak někdy stává,

když se jen trochu pokazil,

dlouho trvala správa.

Té bídné rachoty pokojně

starý Porš nespravoval.

Klel při tom hrozně a o vojně

mnoho mi vypravoval.

Přemáhal poddaných nevěru

v Uhrách a Italii.

A potom dostal choleru

a válečnou medalii.

A přišel mír po dobách zlých.

Zdraví se vrátilo. Hlídal

pak těžké zločince v Kartouzích.

I Babinského tam vídal.

Tehdy byl Babinský starý muž,

měl dlouhé vousy bílé,

se šijí shrbenou chodil už

hlavu svou ku předu chýle.

Odsouzen byl po svém zatčení

k smrti. Však milost mu dána.

Byl v doživotním vězení

z milosti císaře pána.

Babinský nebyl člověkem zlým.

Boháčům peníze brával

a chudým lidem a nešťastným

štědře všechno zas dával.

Na pány zlosť měl. – Jaký div?!

Řezal jim nosy a uši. –

Aby byl pán bůh milostiv

jeho nešťastné duši!