XXVI. Jdou smrt a nemoc mimo duši moji

Jdou smrt a nemoc mimo duši moji

a s nimi slzy, bolesti a skřek,

leč nechvěji se v teskném nepokoji,

mnou krásy stvořené mi září vděk,

mně růže kvetou při mém lásky zdroji,

zkad edenských se řinou proudy řek;

ty růže živé, jsou jen mojí zbrojí:

zbraň trny jejich, vůně jich můj lék.

I až mne jednou schvátí spáry svými

ty smutné sestry, nejmocnější všech,

zřít na mne musí zraky hvězdnatými.

Jdou ke mně, bledé růže ve vlasech –

Ó strašné sestry neodvratné! Vím,

že v smutnou krásu i vás proměním.