XXVI. „Jsem u vás, Romney, dneska naposledy,“

„Jsem u vás, Romney, dneska naposledy,“

mně náhle řekla. Vytřeštil jsem zrak,

mé srdce bilo, uděšený pták.

„Kam půjdeš, Emmo?“ vyjektal jsem bledý.

– „Mám dost již světa pohrdy a bědy,

již zmítati se nechci, puklý vrak,

výš toužím, musím přes vše... tak neb tak...

Lord Hamilton chce mít mě... budu lady...“

Mou ruku stiskla a ven vyšla chvatně...

Šat, jenž tu visel, s jejího pad' těla,

zjev její smál se na mém novém plátně.

Já ztrnul a pak vrh' se ven, vzkřik: Emmo!

Ni krok již nezní. Prázdná chodba celá.

Jak v dílně mé je pusto, temno, němo...!