XXVI. Když zdrcen duše bolesťmi jsem zcela,

Když zdrcen duše bolesťmi jsem zcela,

A tělo v mrtvém spánku odpočívá,

Jejž ani dech snův zlatých neochvívá,

Ni kouzlí blaze naděj luznosmělá:

Tu na perutích upomínka vřelá

Mi v srdce stlelé lásku přivodívá,

A nevýslovně sladkou těchu vlívá

Jedině v ňadra bolem otupělá.

Však kradmo vzniká slza perlovitá

Přec zpodem víčka oka umdleného,

V němž zlomeně lesk pokalený svitá!

Ach! jaře bujný kořen štěstí všeho,

Nakažen trýzně hryzem, choře vzkvítá,

A kojí život koncem žití svého.