XXVI. Mně mlhavá pohádka světle

Mně mlhavá pohádka světle

– proč, nevím – napadla,

jak do troudu zážehy sletlé

tmou kanou s křesadla.

Tmou srší a mlží a hasnou,

troud vlhký nechytá – –

V noc měsíčnou průsvitně jasnou

suť hradu prokmitá.

Hvozd kolkolem dumá a slouchá,

dech taje šumící:

Rej panenek lesních svá roucha

zde bílí v měsíci.

Dlaň bělostná rosnatou vlahou

tkaň kropí bohatou;

pak ku hradu zvědavou snahou

jdou loukou květnatou.

Hle, modravý plamen se chvěje

a třese nad sutí,

kde v hluboku poklady kreje

sklep pevných klenutí.

Zda v těle, či krom těla, nevím:

já zřel ty poklady!

Je do kobek zazdili, zjevím,

kde není prorady.

Ač nad hrobů sutinou vanou

jen stíny života,

tmou poklady pod klenbou planou,

kde plamen mihotá.

V snech srdce k těm pokladům kladu, –

smích vil ať netuší.

Stín k zasutým ku hrobkám hradu

jde v bílé loktuši.

A s útrpným úsměchem hledí

zor panen k stařeně,

snad vlasů jí nechápou šedi,

proč chodí zlomeně.

Jen plamínek pokladů lekem

se bledě tetelí – –

Mně mlhavé pohádky vděkem

se oči zamžely.

Mha přede mnou, za mnou a všudy!

Jest těžka, sychrava,

že nevidět stezky, kde kudy

lze vyjít z mlhava...