XXVI. Mně zdálo se, žes umřela;

Mně zdálo se, žes umřela;

slyšel jsem zvonit hrany,

a pláče bylo, kvílení

a nářku na vše strany.

Tak divně Ti tam ustlali!

Na hrob Ti kámen dali,

a abych na něj napsal verš –

mne vlídně požádali.

O lidé, lidé z kamene –

zde srdce mé si mějte,

a co sem ještě nezpíval,

to do kamene vrejte.

Mé lásce ste nevěřili

a zhrdli mými slovy –

když bude kámen mluvit k vám,

snad vám to lépe poví.