XXVI. Moje samoty požáry se rozhořely,

Moje samoty požáry se rozhořely,

záplava rudá do kraje prosvítá,

všechny mé myšlenky a city v oheň se schvěly,

má bytost v kov čistý rozlita.

Už nemyslím a necítím, jen plynu –

řečištěm divným roztavený kov,

tak mimo radost, bolest, hřích i vinu,

a pro to vše, co cítím, není slov.

Je těžko psát. Mám snad vás unavovat

vět hříčkami, bez vůně, bez krve,

a v pásma duhová snad bravurně je snovat –

ač všechno to si uvědomuji sám poprvé?

Vždyť těžce cítím to: je bláhovostí,

že říkám vám, jak hošík: mám vás rád,

sním o vás, duše má se nevyprostí

z těch sítí, kam se dala vámi včarovat.

Je léto, cítím, jak v něm plně zraju,

a vy jste sluncem, pod kterým se v zrání zachvívám.

Proč vám to říkám? Bolestně se kaju,

svým rozhořelým samotám se posmívám.