XXVI. Mojžíšovo loučení a jeho smrt.

Z jitra rodu všech se zřely zraky,

velký kolem Stanu byl jich kruh;

slunci smutné překážely mraky,

Židé stáli plni trudných tuch.

Ve hlubokém dojímavém tichu

k službám Božím hotovil se lid,

pokorně tu každý beze pychu

k obětnici vznášel vážný vid.

Roztažené maje obě dlaně

na zem shýbnuv duchaplnou tvář,

Mojžíš tam už ležel v svatém Staně,

neviděl ni četných svící zář.

Velebné to ticho nerušila

všelikého stáří četná směs,

až je zvučná hlasná poučila,

že již kráčí s jáhny velekněz.

Eleazar, Áronův syn statný,

v pěkném mnoha kněží průvodu,

oblečen jsa v oděv přeposvátný,

na radost byl všemu národu.

Jeho roucha z velevzácné látky

modré, bílé, růžočervené,

vyšívaný pás a zlaté plátky

na okrasu kolkol vložené,

plášť, jenž halil sukně ode spodu,

těžkou sponkou vázán k ramenu,

na ni s jmény dvanáctera rodu

v čtyřech řadách dvanáct kamenů.

Hebrej měl být nadějí tou kojen,

vida pravdu jako v obrazu,

že když národ knězem v Bohu spojen,

nemá bát se žádných úrazů;

korunka též na čepicí drahá,

klidná mysl, slavně vážný chod,

ať se lidská mysl, jak chce zdráhá,

nechtíc musí slavit Boží hod;

a kde vroucnost vznítit zdoba kněží

nestačí, tam krásná opona,

zlatý oltář, kouř a malba svěží

pozdvižení ducha dokoná.

Když pak Eleazar u svatyně

na zem padnul s pláčem nábožným,

modlitba když šla mu ze rtů plynně,

bylo sucho duši nemožným.

Mezi zpěvem krásným, bolně tažným,

ve průvodě zvučně hlasných trub,

dané Bohu oběti – i vlažným

mysl světskou obrátily v rub.

Bohoslužbou všickni roznícení

od modlitby tiše vstávali,

že je napomínat třeba není,

aby na řeč pozor dávali.

Mojžíš teprv nyní vstává zdlouha,

a se béře k místům zvýšeným;

každým mžikem vzrůstá v lidu touha,

s citem u všech divně smíšeným.

Postava to krásná, úcty hodná,

na hlavě má husté šediny;

z očí záře sálá jiskroplodná,

neschází mu zub ni jediný.

Zrakem jasným, bystrým, plným bolu,

zrnkem činnou láskou zářivým,

patřil na svůj národ, jak tam v kolu

na něj hledí okem baživým.

Dlouho lidu svému pátrat nedal

po své dnešní řeči obsahu,

aniž příliš hlazených slov hledal,

bez dalšího počal průtahu:

„Dnes mi od milosti Boží právě

dáno plných sto a dvacet let;

mám teď jíti k Jeho svaté správě,

proto mluvit budu naposled.“

„Všechny věci dobře vám jsou známy,

jež Pán pro národ byl vyvodil,

neznalého není mezi vámi,

každý ví, jak Egypt pochodil.“

„Mocnou rukou rabství Bůh nás zbavil,

pyšné naše vládce pokořil,

za moře nás suchou nohou vpravil,

nepřátely v hloubce ponořil.“

„Na poušti vám moudré soudce z rodů

kázal dáti k vaší radosti,

aby zachovali milou shodu,

kárajíce špatné žádosti.“

„Jídlo nám i nápoj dával divem,

bychom v poušti hladem nemřeli;

přísnost jevil v lidu hříchu chtivém,

ostatní by zlobou nevřeli.“

„S hory převysoké v Kadesbarne

viděli jste Zaslíbenou Zem,

šťastné zvědy mužů byly marné,

vzdorem otců vchod nám zmařen všem.“

„Odumřeli všickni dlouhým věkem

na poušti zde vlastní vinou svou;

Vy jen, potomci jich, vroucím vděkem

uvidíte vlast svou blaživou.“

„Však i tenkrát lid hned slzy ronil,

chtě už přece táhnout cestou dál;

Amorrhejský kníže však jej honil,

až zas Hebrej zbitý v Hormě stál.“

„Nazpět musili jsme k Rudomoři,

nemajíce pro vlast schopnosti;

tam pak trvali jsme žalné v hoři

pro své proti Pánu zpupnosti.“

„Viděli jsme synu Ezau zemi

na Moabskou jdouce pustinu,

která s krajem jako s městy všemi

dává dětem Lota otčinu.“

„Ve třicátém osmém roce pouti

k potoku jsme přišli k Záredu,

za nímž lid se musil nazpět hnouti,

Amorrhejské zas mel v pohledu.“

„Zemí tou jsme chtěli ku Jordánu,

král však proti nám se ozbrojil;

národ ale dal mu hroznou ránu,

krajinu si jeho osvojil.“

„Pak jsme táhli cestou k říši Bazan,

kde, jak Sehon*), Og**) se postavil;

proti němu opět boj nám kázán,

jenž byl Oga navždy odpravil.“

„Josua jsem tenkrát napomínal,

aby statně vedl branný voj,

jak se Og a Sehon darmo spínal,

tak že nepřátel všech padne roj.“

„Vy též všickni mějte mužnost v hrudi,

neváhejte pro vlast jíti v seč;

Bůh jest s vámi, marně sok vás trudí,

pro víru a právo taste meč!“

„Bloudíme už po čtyřicet roků

na pouštích a v cizích krajinách;

k Jordánu už máte málo kroků,

pak jste ve svých vlastních dědinách.“

„Mně však není s vámi jití přáno,

v poušti té mi schystán chladný rov;

v lůno otců půjdu zítra ráno,

podle svatých Hospodina slov!“

„Proto obnovil jsem skutky Boží

stručné ve vaší dnes paměti;

řeč mou ať si každý v duši vloží,

ať se na vždy Bohu zasvětí.“

„Viděli jste všemohoucnost Jeho,

víte, že jest ctnostných přítelem,

znáte také ze života všeho,

hříšných že je přísným mstitelem.“

„Jeho vůlí spravuj váš se skutek,

vaše slovo, vaše myšlení,

pak vás jistě mine každý smutek,

budete Jím slavně zvýšeni.“

„Kdyby v rozkošné té svojí vlasti

v pravdě svaté jste se zvrátili;

padajíce modloslužbě v pasti,

blaho byste sobě zkrátili!“

„Znovu byste byli přemoženi

od nepřátel v zemích sousedních

v nové rabství jsouce položeni;

hrozte věcí těch se posledních!“

„Svatohrůzný ten hlas Hospodina,

jejž jste jako děti slyšeli,

svědectvím vám buď, že bytost jiná

veškerému světu nevelí!“

„Přikázaní Boží v srdci mějte,

poučujte pilně druha druh;

učení to také dítkám dejte,

by je z mládí přived’ v duši sluch!“

„By však nikdo v něčem nepochybil,

napsaný zde dávám Zákon vám;

v sedmém roce lidu čítán by byl,

a tak věrně každému byl znám!“

„Po šest let ať leží ve Svatyni

v mnohé úctě s dvojí tabulí;

v sedmém veřejně ať jako nyní

všemu zástupu se vytulí.“

„Zákon ten vás bude učit Pánu

vroucně se a věrně klaněti;

slavnost Fáze, Letnic též i Stánů

slavte bohumilou obětí.“

„Vy, jenž soudcové jste lidu svému,

suďte právně podle Zákona;

Pánu Bohu, Soudci všemocnému.

křivá cesta vždy je nevonná.“

„Pokud takto bude národ státi,

jak Si žádá Bůh, náš Hospodin,

pohroma jej žádná nezachvátí,

blahem vezdy bude přiodín.“

„Požehnány budou vaše rody,

požehnány budou stodoly,

požehnány tučných hovad plody,

požehnáno všechno v okolí!“

„Od Boha-li lid se poodvrátí

zamilovav sobe mrzký hřích,

štěstí v něm se ihned strašně zklátí,

ustupujíc davu trestů zlých.“

„Zlořečený bude ve svém městě,

zlořečený bude na poli,

zlořečený bude v každé cestě,

zlořečený bude v čemkoli!“

„Tať jsou slova Boha jediného,

jež vám tvrdím svatou přísahou,

kterou skládám u Zákona ctného!

Slovo to vám budiž výstrahou!“

„Už se blíží poslední má doba,

posledně jsem chtěl vás poučit;

kážeť Pánem daná velká mdloba,

Josuovi hned vás poručit!“

„Přistup sem, ty vyvolenče Boží,

bych ti velmoc v lidu odevzdal;

mnou se Páně duch teď v tobě zmnoží,

abys národ šťastně vésti znal.“

Vloživ na něj třesoucí se ruku

pravil slavně: „V Bohu silný buď!

nic se neboj nepřátelských pluků,

chrabrostí se naplň tvoje hruď!“

„Hospodin se dívat bude s nebe,

abys nikdy nenakřivil krok;

povede On velkou mocí tebe,

že ti žádný neoddolá sok!“

„Vy pak všickni čiňte bez odporu

co vám kázat bude Jozue;

bedlivě se chraňte všeho vzdoru,

ať Pán hrozný trest vám neskuje!“

„Pod ním šťastně Jordan překročíte

do své přeblažené otčiny;

vy tam nepřítele nezočíte,

jejž by nezmoh’ útok hrdinný!“

Uděliv pak ještě požehnání

dvanácteru rodů zvlášť a zvlášť,

smutně bílou hlavu dolů sklání

na chvilku se halí v řasný plášť.

Žádal lid pak, aby Hospodinu

za něj ještě jednu obět dal.

Pán by smazal poklésků všech vinu,

potom pryč se z lidu ubíral. –

Tichý pláč, jenž dotud trval všudy,

nyní stal se hlasným kvílením;

cítil lid, jak bez něho je chudý,

omráčen jsa smutným loučením.

Vstoupil Mojžíš v horu Nebo zvanou,

na vrch Fazga proti Jerichu;

hleděl na zem rodům uchystanou,

rozloženou v krásném přepychu.

Vážně smál se jasným jedním okem,

že již kyne rodu blahobyt;

druhé zalilo se hojným mokem,

že jen zírat může blaha svit.

Kráčel stranou, by se modlil, postil,

v nedaleké pěkné údolí;

tam ho k ránu života Bůh sprostil

smrtí klidnou, která nebolí.

Židé po dnů třicet s pláčem dleli

v smutku na Moabském na poli,

potom prohledali obvod celý,

dopídit se chtíce mrtvoly.

Nedopřáno Bohem této tužbě;

lid ten posud neměl tolkých sil,

aby nekles’ z úcty k modloslužbě;

proto Pán Bůh tělo před ním skryl.