XXVI. Oblak černý, oblak bílý,

Oblak černý, oblak bílý,

jaké to dva rozdíly!

a přec na jediné půdě

nebeské se zrodily.

Obloha, jich dobrá matka,

prsem svým je kojila,

do duhy a do červánků

šatila a strojila.

Jedno slunce zlatými je

v ňadra hřálo plameny,

jeden měsíc obejímal

stříbrnými rameny.

Hvězdy korunu jim pletly

do vlasův a kadeří,

společně tak rostly, kvetly

na klíně své mateři.

Společně je matka dobrá

vypravila do světa –

a teď jeden bíle kvete,

druhý černě rozkvétá.

A teď jeden žehná rosou,

druhý hrozí bouřemi,

jeden s úsměvem se vznáší,

druhý s bleskem nad zemi.

Jeden rekviem jí zpívá

od večera do rána,

druhému však se rtů splývá

jenom slavné hosana!

Oblak bílý, oblak černý

jaké to dva rozdíly,

jak by rodnými si bratry

nikdy, nikdy nebyly. –