XXVI. OŠIZENÁ.

Groš ke groši z trhu v koši

nosila a nosila,

po dědině babka groši

zvonila.

Lidské řeči chtí to větší,

tolary, prý tolary,

a těch prý už měla plné

almary.

Však zvonila babka milá

na krátko, dosť na krátko. –

„Já řku, vždyť jste učiněné

děvčátko!

No, paňmámo, je vám známo, –

co bych prál, no, co bych prál,

císař sám ten metál zde mně

daroval...“

Brach se bočil, k babce točil

znenáhla a znenáhla,

až své groše spočítané

vytáhla. –

Groš ke groši znova v koši

nosí, ale nezvoní,

když jí starý husár plách’ jak

na koni.