XXVI. Ptačími ústy, okem poupat

By Vítězslav Hálek

Ptačími ústy, okem poupat

když promluvil a mrkal svět –

šel větřík jak turecký sultán

a líbal každou mladou snět.

A snad že podnapil se vůní,

od polí k lesům vrávorá,

na polích dupne si jak šuhaj

a lesům vejskne do dvora.

Tam teplou rozjařený vlahou

verš kuje v pěkné rozměře –

jej básnil své na poctu růži,

teď hvízdá jej tam do keře.

A růže v keři uzardělá

poslouchá v duši napiata:

„Ty krásná růže, srdce dej mi,

já dám ti za ně poupata.“

A co jak se dělo dále,

to na vážky my nebéřem:

však ráno prý ho našly včelky,

to spal tam ještě pod keřem.