XXVI Ta radost velká, závratná tak byla,

Ta radost velká, závratná tak byla,

a rozbouřila krve mojí var,

jak srdce zvonu na zvonici bila

a vyzváněla nocí na požár.

Do žil mých lávu místo krve vlila,

v mém tichém srdci rozpálila žár

tou letní nocí, v které luna sila

nad mořem stříbro, vystupujíc z par.

Má snivá duše nemůže to chápat,

když nad oblaky rozhořel se západ

a skvělé hvězdy ozářily noc,

že v jasu Zoře, zrůžovělém, denním

zas projde novým, těžším utrpením,

v níž pečeť žhavou vtiskla lásky moc.