XXVI. TULÁKOVA ELEGIE NA PTAČÍ SMRT.

Mých úzkostí již neokrášlí,

nesdílí radost mou,

zázraky, jež jsme spolu našli,

jsou pohlceny tmou,

neb ten, jenž vzdušno v lásce míval,

neb ten, jenž marnost oslavil,

jej bezmilostný proud mi vyrval

a odplavil.

Návratu mého den se ročí,

den jeho zrození.

Mužíček plazí po úbočí

se z lesa k osení.

Kříž na věži se opět zlatil

jak tehdy, v ráno nejkrasší,

leč co mi vše, jenž smutně ztratil

to nejdražší.

On, který v posled, poustevničím

jat slovem, tiše šel,

snad v blahu dlí. Leč mně je ničím,

já zcela osiřel.

Neb jen co tryská, zvučí, prýští,

má tulák rád – a v zášeří,

v nichž mír jest blaženosti příští,

on nevěří.

Byl, zpíval, létal – není.

Já v němém podivení

zřím jeho život teď.

Jdu poli z lesa k městu.

Kdy uvěřím, že jest tu

ve ptačím zhynutí života přípověď?